"Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle,
až zkují ostří polámené,
nekorunovaný zase bude králem."
- J. R. R. Tolkien - Aragorn

Cesta do nebe

19. srpna 2010 v 15:25 | Ettelëa |  Jednorázovky
Právě jsem si dopila svůj odpolední Earl Grey ze své jedinečné, krásné japonské misky na čaj a podařilo se mi dopsat svojí další ,,povídku". Proč ty uvozovky? Protože je to zase taková ta povídka nepovídka, která vám moc neřekne, nemá přímo nějaký děj, je to zkrátka na vás, jak to vezmete a co si představíte. K této povídce mě z části inspiroval tenhle obrázek:

Cesta do nebe
Odkaz, odkud mám obrázek: ZDE!

Tento obrázek se jmenuje Cesta do nebe a stejný název tedy nese i má povídka. A o čem že to je? Myslím, že každý by si měl představit něco svého, docela by mě zajímalo, o čem si myslíte, že to je. Když tak se pochlubte do komentářů....Asi se vám to ale nebude moc líbit, ale já tentokrát musím přiznat, že mě se líbí (je to hnus chválit sama sebe, ale občas to není špatné). Líbí se mi asi proto, že když jsem jí psala, tak jsem to úplně viděla před sebou a představovala si to. A u psaní mi hrála navíc ještě skvělá hudba - soundtrack z Cesty do Fantazie. Takže pokud chcete, tak si jí taky puste, pro atmosféru, je opravdu překrásná a myslím, že se k tomu celkem hodí:


**************************************************************

Cesta do nebe

Pomalu, pomaloučku otevřel oči. Stál před nádherně zdobenou Zlatou bránou. Třpytila se v poledním slunci jako tisíce zářivých drahokamů. Zaváhal.
,,K-kde to jsem?" zeptak se, ikdyž věděl, že nedostane odpověď. Stál tam, před tou bránou a nevěděl. Nevěděl, kde je, jak se tady dostal, ani proč tady je. Ale jedno, jedno věděl jistě a to, co má udělat teď. Netušil, jak je možné, že to ví a nehodlal nad tím bádat. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a vykročil vpřed....
Udělat těch několik kroků pro něj bylo tak namáhavé, jako by mu v tom bránila jakási neznámá síla. Ale nemohl přestat.
Konečně se zastavil a otevřel oči. Oddychl si. Prošel bránou a před ním se líně vinula příjemná, písčitá stezka.
,To nejtěžší mám za sebou.´ pomyslel si, ikdyž pořád nevěděl, kde je anebo možná věděl, ale nechtěl si to připustit. Už neváhal. Tušil, že ta stezka je tu pro něj.... Opatrně se po ní tedy vydal.
Konečně měl klid, nikdo ho nerušil, nikdo nechtěl podepsat žádné papíry, nikdo neříkal udělej tohle nebo tamto, konečně si mohl tiše, zadumaně jít, tak jak si vždy přál. Krajina kolem ho učarovala. Kam až dohlédl viděl oblé, travnaté pahorky. Stébla se vlnila v příjemném větříku. Musel se pousmát. Na opačné straně se rozkládalo nevelké údolí plné pestrobarevných květin. Ó, jak přenádherně voněly!
,,Něco mi ta vůně připomíná...Něco, na co jsem už dočista zapoměl." řekl. ,,Už vím...ano, připomíná mi to mé dětství...."
Šel dál a uviděl hluboký, tichý a jistě velmi starý les. Na okamžik se zastavil a okouzleně les pozoroval.
,Už dlouho jsem neviděl tak krásný, zdravý les.´ pomyslel si. Něco ho nečekaně zastudilo na tváři. Překvapilo ho zjištění, že to josu slzy. Nechal je volně stékat a pokračoval v cestě.
Zničeho nic ho napadlo, že si na chvíli odpočine. Necítil se unavený, přesto se natáhl do té voňavé trávy a zadíval se na mraky.
,,Jsou nádherné! Ó, jak dlouho jsem se nedíval na mraky! Naposled, jako malé dítě. Ale proč jsem se nedíval?" otázal se. ,,Protože nebyl čas." odpověděl si po chvíli přemýšlení. ,,My dospělí nemáme čas pozorovat mraky nebo přivonět ke květinám. Máme příliš starostí, příliš nedůležitých starostí....Nemáme čas díky tomu ani pořádně žít. Je to škoda," vzdychl.
Přivřel oči a chvíli jen poslouchal vítr v trávě.
,,Byl jsem hloupý, tak hloupý."
Najednou mu blesklo hlavou, že musí pokračovat.
,,Ještě je to daleko," řekl, ikdyž nevěděl, co je daleko, věděl jen, že musí jít. Tak tedy šel. Šel opravdu dlouho, nebo se mu to alespoň tak zdálo. Ale za celou tu dobu se necítil unavený, jakoby pro něj chůze byla zárověň i odpočinkem. Užíval si vítr ve vlasech, tak jako ještě nikdy a naslouchal jeho tichým, magickým příběhům.
,,Víte, vítr je nejlepší vypravěč." říkával později.
Po nějaké době, zda to byly dny, týdny či roky nevěděl, dosáhl konce stezky a otevřela se před ním Krajina Snů. Cestička se proměnila v louku a kolem byl les. Ale nejvíce ho zaujalo to, co viděl před sebou. To bylo to, co hledal a za čím šel. Přímo před ním se tyčily vysoké, modravé hory, na jejichž vrcholcích stály bílé věže zahalené hustou mlhou. Byly tak vysoké!
,,Takže jsem to konečně našel," zaradoval se. ,,No, čeká mě ještě dlouhá cesta než dospěji na vrcholek své hory." řekl a vydal se na další dlouhou cestu vstříc své bílé věži.....

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alatariel Alatariel | Web | 19. srpna 2010 v 18:15 | Reagovat

krásný příběh a písnička je nádherná ;-)

2 Dragita Dragita | Web | 31. ledna 2011 v 20:15 | Reagovat

krásný procítěný příběh :-) máš pravdu, že většina dospělých se nedokáže jen tak zastavit a radovat se z maličkostí, ze svitu slunce za letních dnů, z vůně květin rostoucích kolem nás... ;-) já se o to snažím, ale občas se mi to nedaří a čas tak rychle utíká a já nejsem schopná popsat co smysluplného jsem vlastně dělala 8-O  :-)

3 Kaori Kaori | Web | 26. března 2011 v 17:29 | Reagovat

Máš pravdu, ta muzika tomu dala úžasnou atmosféru.
Celé se mi to líbí. Líbí se mi, jak z toho čiší pohoda a bolestné uvědomění. Je to krásné. Jdu si od tebe přečíst ještě něco :-D  ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama