"Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle,
až zkují ostří polámené,
nekorunovaný zase bude králem."
- J. R. R. Tolkien - Aragorn

Babiččin odkaz: Kapitola první

29. října 2010 v 20:09 | Ettelëa |  Babiččin odkaz
Tak, tady je první kapitola moji nové kapitolovky s názvem Babiččin odkaz. No, první kapitola je zpočátku dost nudná, ale nebojte, časem se to rozjede.

Babiččin odkaz - Kapitola 1.

A život jde dál…


Babiččin odkaz
(odkaz obrázku: ZDE!)

Říkalo se, že na tom hradě straší. Kdysi mi to vyprávěla babička. Znáte to, takové ty příběhy, co se vypráví dětem, aby nezlobily. Ve skutečnosti to jsou jenom obyčejné, vymyšlené povídačky, samozřejmě, i když někdy pěkně strašidelné. Ostatně i onen záhadný hrad, tajemně se tyčící nad naším městečkem působil pěkně strašidelně a všichni se mu raději obloukem vyhýbali. Byl už starý, hodně starý a zchátralý, ale ještě ne úplně rozpadlý.
Naše malé městečko má velmi bohatou historii, je opředeno mnoha tajemstvími a pověstmi. Velkou měrou se o to zasloužil především TEN hrad. Říká se, že se v našem městečku kdysi dávno usadili upíři. Jo, skuteční upíři, vím, zní to směšně, ale je to jen pověst. Podle té pověsti se prý zabydleli právě na tom hradě, odkud ovládali všechny jeho obyvatele. ale já tomu nevěřím. nevěřím na upíry, vlkodlaky, duchy a další nesmysly, nic takového prostě neexistuje. Nicméně mám ty pověsti ráda, připomínají mi mou babičku, která je dokázala vyprávět tak, že by jí uvěřil i člověk, který na nadpřirozeno vůbec nevěří. Moc mi chybí… Ona…byla vždycky tak trochu…jak bych to jen řekla, výstřední, to je to správné slovo. Celý svůj život se zabývala duchovnem a nadpřirozenem a věřila na takové ty nesmysly, jako jsou upíři a duchové. Snažila se, abych v to věřila i já, ale jsem prostě jiná. Přesto mě tyto pověsti jakýmsi záhadným způsobem přitahují. Znám je všechny nazpaměť, protože se svou babičkou jsem trávila většinu času. Žiju jen s tátou, máma mi umřela, když mi bylo pět. Tátu mám ráda, pracuje jako kriminalista, takže je málokdy doma, pořád řeší nějaké případy a tak na mě nemá moc času. Proto se o mě starala babička. Byla to ona, kdo mě vedl první den do školy, to ona mi se vším pomáhala, to ona mě vždycky ve všem podporovala. A teď byla pryč. Navždy. Týdny jsem probrečela zavřená v pokoji, než jsem se zase pokusila postavit na nohy a žít dál.
                Je to čtvrt roku, co zemřela a stále mi strašně chybí, ale vím, že by si přála, abych šla dál a já vím, že život jde dál, musí jít dál…


                ,,Ahoj tati." řekla jsem, když jsem ráno mířila přes kuchyň do koupelny.
,,Dobré ráno, hvězdičko. Už jsi vzhůru?" vypadal překvapeně.
,,Jo, zapomněl si? Musím do školy." Zavřela jsem za sebou dveře koupelny a obrátila oči v sloup. "Hvězdičko", tak mi říkával, když jsem byla malá, zřejmě si vůbec neuvědomil, že je mi už sedmnáct.
,,Dáš si tousty?" ozvalo se z kuchyně. Cože? To vážně udělal snídani? běželo mi hlavou.
,,Ne tati, já nesnídám!"
,,Ale měla bys, holčičko, víš že je to nezdravé? A navíc jsem se tak snažil, taky bys mi mohla trochu pomoct a ocenit to, ne?"
Och, bože. Než poslouchat ty řeči, to se raději najím.
,,Dobře, tak jeden, ale víc ne!" Chtě nechtě jsem musela ocenit jeho snahu, tak moc se snažil být dobrým tátou. Vrátila jsem se do kuchyně a po cestě si ručníkem vysoušela mokré vlasy. Na stole byl přichystaný talíř plný zlatých toustů, i když při bližším prozkoumání všechny zas tak zlaté nebyly, naopak, některé byly černé jako uhel. Neochotně, s hraným úsměvem jsem se posadila a táta přede mě postavil hrnek horké kávy. Opravdu se snažil.
                Po nechtěné snídani jsem se hodlala opět odebrat do koupelny, ale táta mě zarazil. "Počkej." řekl. "Něco tu pro tebe mám." Jeho vážný hlas mě docela vyděsil.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Tohle," řekl a ukázal na nevelkou krabici ležící na lince. "ti tu nechala babička."
Srdce se mi rozbušilo. Cože? Co? ptala jsem se sama sebe . "Cože?" zopakovala jsem otázku i nahlas.
"Ano, tvoje babička chtěla, aby si tohle," opět ukázal na krabici, "dostala po její smrti."
"Proč mi to říkáš až teď? Vždyť je to už čtvrt roku, co umřela!" V očích jsem cítila slzy, ale hodlala jsem s nimi bojovat.
"Jess, vím, že se zlobíš, ale myslel jsem, že takhle to bude lepší. Myslím tím, že bude lepší dát ti to, až se trochu vzpamatuješ."
"Tak to se ti teda povedlo!" vykřikla jsem, popadla jsem krabici a rychle vyběhla z kuchyně, po schodech do svého pokoje. Slzy se už nekontrolovatelně hrnuly ven a já je nedokázala déle zadržovat. Sedla jsem si na postel a v tu chvíli mi bylo naprosto jedno, jestli přijdu pozdě do školy. Cítila jsem jen vztek a smutek. Ten strašný, prázdný pocit, který jsem tak dlouho pociťovala se zase vrátil a drásal mi hruď. A já přitom doufala, že jsem se ho zbavila! Nešťastná jsem nahlédla do krabice. Úplně nahoře ležela jakási obálka. Musela jsem si promnout oči plné slz, abych byla schopná přečíst ty písmena. Stálo tam: Pro mou milovanou vnučku To bylo ještě horší. Popotáhla jsem a moje ruka jako by sama od sebe roztrhla obálku. Uvnitř byl ozdobný papír, popsaný drobným, úhledným písmem mé babičky. Dopis. Dala jsem se do čtení.

Milá Jessico,
pokud čteš tento dopis, nejsem už zřejmě mezi živými, ale prosím, netrap se tím příliš. Neříkám, že nemáš plakat, občas i pláč pomáhá, ale neplač příliš dlouho. Jsi mladá a celý život máš před sebou a já nechci, aby ses zbytečně trápila. Tak už to na tom světě bývá, člověk se narodí a zase zemře. Nikdo se tomu nevyhne. Tedy, vlastně, žádný ČLOVĚK se tomu nevyhne. Doufám, že s tímto dopisem dostaneš i krabici, která patří jen tobě. Najdeš v ní všechny moje poznámky, důkazy a zápisky, zkrátka můj celoživotní výzkum. Ty víš, čeho se týká. Vím, nevěříš na to, ale já doufám, že jakmile si přečteš mé deníky a poznámky, změníš názor a dotáhneš do konce to, co já už nestihla. Byla jsem tak blízko! Ale vím, že brzy zemřu, nestihnu odhalit pravdu, ale nechávám to na tobě, své vnučce. Toto je můj odkaz a je jen na tobě jak s ním naložíš. Já doufám, že se rozhodneš dokončit, co bylo započato, ale upozorňuji tě, bude to nebezpečné! Dej na sebe prosím pozor. Miluji Tě…
Tvá babička

Dlouho jsem zírala na ten zdobený papír, smáčený mými slzami. Nakonec jsem dopis odložila stranou a nahlédla opět do krabice. Byla plná sešitů, obvykle s kožených deskách. Vypadaly staře. Byly tam i složky s nějakými novinovými výstřižky, dále fotky, náčrtky a já nevím, co všechno ještě. Otevřela jsem jeden z těch starých sešitů. Jeho stránky byly notně zažloutlé a text se dal místy přečíst jen s velkým úsilím, ale já věděla, čeho se týká. Namátkou jsem nalistovala stranu s datem 27. června 1954. Ale to bylo babičce přece jen 22 let! Došlo mi. Tenhle zápis je starý už více jak 50 let!

27. června, 1954
Vím, že jsem na něco přišla. Ty podivné zmizení, ty údajné vraždy, to není jen tak. Všichni se toho hradu bojí, ale jen málokdo ví proč se vlastně bát. Musím zjistit, jaké je skutečné tajemství hradu, musím jej odhalit. Věřím, že to má co dělat s NIMI. Vrátili se, jsou na hradě. Vydám se na tam…

30. června, 1954
Nemůžu, nemůžu jít na hrad. Ta věc je daleko horší a nebezpečnější než jsem původně tušila. Je to moc nebezpečné, ale já přijdu na způsob, kterak to zjistit.

5. července, 1954
Dnes opět zmizel další obyvatel města a tak jsem navštívila pana Tannera a zeptala jsem se ho na hrad. Nechtěl mi toho moc říct, ale nakonec mi řekl, že

Zbytek textu byl rozmočený, nedalo se to přečíst. Zaklapla jsem knihu. Vyděšeně jsem oddechovala a nemohla jsem tomu uvěřit. Nevěděla jsem, že je to až tak vážné. Nikdy jsem ani netušila, že babička vedla nějaký výzkum a navíc tak dlouho! Už od mládí se zajímala o hrad a já si naivně myslela, že vypráví jen nějaké vymyšlené povídačky. Stále jsem tomu samozřejmě nevěřila, ale teď tu přede mnou ležely mnohaleté poznámky mé babičky, její odkaz. Prudce jsem vstala, popadla tašku, její dopis a rozběhla jsem se dolů.
"Musím běžet, přijdu pozdě! Měj se!" zavolala jsem za běhu na otce, sedícího v obýváku. Úplně jsem zapomněla, že jsem na něj vlastně naštvaná. Teď byla důležitá jen jediná věc. Třískla jsem dveřmi a běžela ulicí ke škole až mě pálily plíce. Musela jsem ale co nejdříve vidět Katty, musela jsem jí o tom říct…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sendy Sendy | Web | 29. října 2010 v 23:47 | Reagovat

Wow..krásně jsi to napsala :-)  :-)

2 etteleadragons etteleadragons | Web | 29. října 2010 v 23:57 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 Sendy Sendy | Web | 30. října 2010 v 0:07 | Reagovat

Napíšeš někdy povídku o Vampire diaries?

4 Sendy Sendy | Web | 30. října 2010 v 0:19 | Reagovat

Bezva :-)  :-) Nejlepší by bylo kdyby to bylo samozřejmě o Damonovi a Eleně.. třeba El. nějak podvede Stefánka.. :-D

5 Sendy Sendy | Web | 30. října 2010 v 0:23 | Reagovat

Tak zatím :-)

6 Rabe Rabe | Web | 2. listopadu 2010 v 17:15 | Reagovat

skvělá povídka, děj je velice strhující a už jen to téma je kouzelné, už se těším na další díl :-D

7 etteleadragons etteleadragons | Web | 2. listopadu 2010 v 17:19 | Reagovat

[6]: Děkuji, druhý díl bude zítra max po zítří :D

8 Sendy Sendy | Web | 6. listopadu 2010 v 15:51 | Reagovat

Ahoj..nechceš se mnou spřátelit? :-)

9 Caddy Caddy | Web | 6. listopadu 2010 v 16:26 | Reagovat

Ty jo, máš nádherný design!!!!!!!!!!!!

A povídka je taky překrásná. Je plná tajemství!!! :-) Krása! :-)

10 Ash Ash | E-mail | Web | 7. listopadu 2010 v 0:09 | Reagovat

Tak tohle mě velice chytlo! Vidím, že je tu druhý díl... tohle mi prostě nedá spát ;-)

11 Standa Standa | E-mail | Web | 29. června 2012 v 13:04 | Reagovat

Bezva blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama