"Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle,
až zkují ostří polámené,
nekorunovaný zase bude králem."
- J. R. R. Tolkien - Aragorn

Nová kapitolová povídka - Temný vrah, prolog+první kapitola

21. listopadu 2010 v 22:07 | Ettelëa
Ták, jsem zase tady. Já vím, dlouho nic nepřibylo,a le momentálně je vážně moc času. Nicméně mě napadla nová povídka a docela se mi ten nápad líbí. Tak moc, že už dnes přidávám první kapitolu. Povídka bude o...ale víte vy co? Počkejte si a přečtěte si to. To ale neznamená, že s povídkou Babiččin odkaz končím! Zítra přibude nová kapitola, ale ještě bude nudná, bude se totiž zabývat historií hradu. Tak a teď se, pokud chcete, dejte do čtení!


Temný vrah
Prolog

                Stmívalo se. Rudé světlo slunce se pomalu vytrácelo a svět zaplavovala temnota. Když vymizely i poslední zbytky denního světla tajemný jezdec, jenž ještě před chvílí stál na okraji vysoké skály a shlížel dolů, do údolí, pomalu otočil svého koně a zamířil k lesu, kde se ponořil do černých stínů noci. Na nebi dnes nezářily hvězdy, ba ani měsíc neprozařoval temnotu. A jezdec jel tiše, dlouhý plášť povlával okolo koňských boků, kápi staženou hluboko do obličeje. Bylo na něm něco děsivého. Ve způsobu, jakým seděl v sedle, jakým se rozhlížel kolem bylo něco zlověstného…
                Hluboko v lese přitáhl koni otěže a seskočil. Vraný hřebec hlasitě zaržál do noci a jezdec stanul na břehu říčky. Ruku zanořil do hlubin svého pláště, kamsi k pasu a tasil dlouhý meč. optarně, tak, aby nezanechal jedinou stopu se sklonil k vodě, do níž zbraň ponořil. Skrz těžká mračna vykoukl měsíc a na krátkou chvíli ozářil svým stříbřitým světlem hladinu říčky a odhalil tak tmavé svrny, které po ní pluly. Nápadně připomínaly rudou krev, krev, jíž byl ještě před chvílí pokryt jezdcův meč. Meč Krvavého vraha.

Kapitola 1. - Rauco
                Ráno na tržišti bylo rušné, ostatně jako obvykle. Lidé pobíhali od stánku ke stánku, odevšad se ozývaly výkřiky trhovců, smích dětí a bučení dobytka. Všude kolem vládl zmatek. Tržištěm v tu dobu procházel také jeden muž. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby se onen muž tak nelišil od zbytku obyvatel nevelké vesničky. Byl oděn do dlouhého, tmavého cestovního pláště, s kápí přes hlavu a s vysokými, zablácenými boty na nohou. Byl vysoký, atletické postavy, na rozdíl od místních. Rozhodným krokem mířil přes tržiště, netečný k okolnímu ruchu, pohled upřen k zemi. V tom mu do cesty znenadání vběhl malý, rozesmátý klučina a vrazil do něj. Muži vylétlo z úst několik nevybraných nadávek a rozzlobeně odstrčil chlapce stranou tak prudce, až nebohé dítě upadlo a rozplakalo se. V tu chvíli se z davu vynořila žena, obyčejná vesničanka, očividně chlapcova matka. Rychle začala dítě utěšovat a ostře pohlédla na muže a s úmyslem mu pořádně vynadat. Jakmile ale uviděla jeho temné oči, svítící zpod kápě, odvrátila zrak, popadla chlapce a rychle zmizela. V těch očích byla nekonečná zloba a také…smrt.
                Po chvíli muž zmizel v temnotě jedné z postranních uliček a zastavil před staře vypadajícím domem s vybitými okny. Třikrát zabušil na prohnilé dveře a nic. Zabušil znovu a po chvíli se dveře pootevřely tak, že vznikla úzká škvírka zevnitř se ozval nepříjemný hlas. "Heslo?"
"Krvavý vrah." odpověděl ledabyle. Dveře se otevřely dokořán a on vstoupil dovnitř.
"Ani heslo si nejsi schopný zapamatovat Rauco!" ozval se jízlivý, výsměšný hlas. Patřil nehezkému, zrzavému mladíkovi s hadím pohledem. Rauco - tak se jmenoval onen neznámý muž v černém, se na něj ani nepodíval.
"Nech mě na pokoji," řekl jen.
"ale, ale, pán je ňáký mrzutý, ne?" šklebil se ten slizký. " Nepovedlo se ti snad split zadaný úkol? Ani bych se nedivil…"
"Jestli mi okamžitě nedáš pokoj, budeš toho litovat, hade." zasyčel Rauco. Zrzek k němu přišel, položil mu ruku na rameno a ušklíbl se. "A co mi uděláš?"
To už Rauco nevydržel. Prudce se otočil a silně mladíka udeřil do obličeje. Ten bezradně zavrávoral a upadl. Dřív, než se vyškrábal na nohy se nad ním už Rauco tyčil s vytaseným mečem. Jeho čepel mířila přímo na jeho hruď.
"Le feuya nin." řekl Rauco tichým, hrozivým hlasem. Pak se otočil k odchodu a meč opět zasunul do pochvy. Mezi tím se zrzek vyškrábal na nohy a vztekle na něj zavrčel. "Táhni k čertu s tou svou elfštinou ty špíno!" Rauco na něj ostře pohlédl a už už se chystal něco zavrčet na oplátku, tu ale do místnosti vstoupil vysoký, urostlý muž se zjizveným obličejem.
"Co se tu děje?" Jeho hlas byl chladný a plný autority. "Sejo, zmiz mi z očí." nařídil zrzkovi.
Ten se počal úlisně klanět a urychleně couval ke dveřím. Zjizvený muž počkal, dokud Seja nezmizl a pak pohlédl na temného mladíka. "Co se stalo?" otázal se bez nejmenší špetky zájmu. Rauco je zakroutil hlavou, obešel muže a vydal se pryč.
"Počkej!"
Rauco zůstal stát a nehybně vyčkával.
"Splnil si svůj úkol?"
"Ano, pane." Slovo pane mladík úmyslně zdůraznil, čímž dal najevo, že ho jako autoritu neuznává.
"Nechceš vědět nic o tom člověku?" otázal se.
Rauco k němu přistoupil a pohlédl mu zpříma do očí. "Ne, svůj úkol jsem splnil. Nechci o tom muži vědět nic, je mrtvý a to jediné mě zajímá."
Muž mu pohled oplácel. " Jako vždy dokonale chladný a precizní, na rozdíl od toho tupce Seji. Jsi profesionál, ale také dost drzý. Měl by sis uvědomit, s kým vlastně mluvíš a projevit alespoň trochu úcty svému veliteli. Jsem to přece já, kdo ti platí." Nato muž vykročil k vchodovým dveřím. Když procházel okolo rozvrzaného stolu, jediného kusu nábytku v místnosti, hodil na něj váček s penězi. "Výplata." řekl prostě a odešel.
                Rauco v místnosti osaměl. Ne že by mu to vadilo. Přistoupil ke stolku a zvedl váček s penězi, potěžkal jej a spokojeně přikývnul. Přešel místností do tmavého kouta, kde se sklonil a odhrnul stranou těžký koberec, plný prachu, který zakrýval tajné, padací dveře v podlaze. Otevřel je a sestoupil dolů, kde se nacházela místnost, co se nábytku týče vybavená mnohem lépe, než ta nahoře. Byla plná postelí a u každé postele stála těžká, dřevěná truhlice. Uprostřed místnosti se nacházel nevelký, kulatý stolek. Byla to noclehárna a právě teď zela prázdnotou, což bylo v tuto denní dobu dosti neobvyklé, protože její obyvatelé povětšinou pracovali v noci a ráno se sem vraceli.Rauco se tím ale příliš nezabýval. Shodil ze sebe dlouhý plášť s kápí, meč v pochvě pohodil na stolek a svalil se na svou postel.
                Nyní mu konečně bylo vidět do tváře, která byla nezvykle pohledná. Tmavé oči, planoucí temným ohněm se nacházelo pod tmavým, hustým obočím. Pleť měl bledou a silně kontrastovala s jeho černými, střapatými vlasy, lemujícími obličej. Jeho postava byla vskutku atletická a silná, jako tělo šelmy. Opravdu byl na nezvykle krásný. On ale nebyl člověk. Vleže si rukou prohrábl vlasy a odkryl tak párek zašpičatělých elfích uší. Poté skopnul z nohou boty na zem a zavřel oči.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 21. listopadu 2010 v 22:58 | Reagovat

Skvělé! Krásně a čtivě napsané, hezké obraty a přirovnání. Už teď se nemohu (stejně jako u Babiččina odkazu) dočkat, co bude dál!! ;-)

2 Lady Vivianne Lady Vivianne | 22. listopadu 2010 v 9:57 | Reagovat

Super,moc hezky se čte :) pokráčko

3 Rabe Rabe | Web | 22. listopadu 2010 v 21:24 | Reagovat

musím se připojit k chvále předchozích komentářů, Rauco je naprosto skvělej, černý plášť s kápí, na takových totálně ulítávám :-D

4 vivienne vivienne | Web | 23. listopadu 2010 v 16:54 | Reagovat

pěkné

5 Ania Ania | E-mail | Web | 30. listopadu 2010 v 14:14 | Reagovat

woah...překrásné! kam se na to hrabu já s hasičema xD toho si nevšímej, to vymyslela arabian a kdo neví nepochopí...jinak vážne supr, těšim se na další!

6 Beleatrix Beleatrix | Web | 6. července 2011 v 12:16 | Reagovat

Ahoj, máš to tu krásné - šikula.. Nechtěla by jsi "spřátelit"? Vím, u mě na blogu zatím nic není. Taky tam hodím brzy nějaké povídky.. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama