"Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle,
až zkují ostří polámené,
nekorunovaný zase bude králem."
- J. R. R. Tolkien - Aragorn

Babiččin odkaz - kapitola pátá

23. února 2011 v 19:38 | Ettelëa |  Babiččin odkaz
Nemožné! konečně se mi povedlo splácat další kapitolu Babiččina odkazu po snad nekonečné době. Takže tady teď 
máte kapitolu pátou, ve které se konečně něco začíná dít. Přeji Vám příjemné čtení.
P.S. byl tady dotaz, jak jsem na tom s Temným vrahem. Nebojte, tvořím, tvořím, další kapitoly samozřejmě budou a
doufám, že brzo :D.


Babiččin odkaz- kapitola pátá

Nebe křižovaly blesky, temné, neproniknutelné mraky zakrývaly zářivé hvězdy i měsíc v úplňku a těžké provazce deště bičovaly krajinu. Přišla nevlídná, temná noc…
***
"Opravdu tam chceš jít zrovna dneska?" Katrinin hlas zněl mírně vyděšeně.
Její nejlepší kamarádka Jessica zvedla oči od balení nezbytných věcí na cestu a probodla ji přísným, chladným pohledem. "A kdy jindy? Dneska je ideální noc, měsíc je v úplňku. Znáš snad lepší příležitost k odhalení tajemství hradu?" A vrátila se zpět k balení. Katty si o tom myslela své a rozhodně nepovažovala tuto noc za vyhovující natož ideální, ale co jí zbývalo. Roztřeseně přešla k oknu a zadívala se do tmy ven, i když nemohla nic spatřit.
"Tak," řekla Jess, "myslím, že máme všechno, co potřebujeme."
Katty se na ni obrátila. "Baterku?"
"Ano."
"Provaz?"
"Jo."
"Náhradní baterky?"
"Jasně."
"Foťák?"
"Jo…"
"Jídlo, pití a…"
"Ano, jo, jo a jasně. Neboj se pořád tolik, máme všechno, co potřebujem´."
Její kamarádka si však povzdechla. "A ty se vážně nebojíš?"
"Jistě že ne! A čeho prosím tě?"
No jasně, Jess je vždycky taková, hraje si na statečnou, ale ve skutečnosti je uzlíček nervů… Pomyslela si Katty. Jessica jí mezi tím hodila jeden z báglů, druhý si vzala sama a zhluboka se nadechla. "Tak," pronesla slavnostně, "je to tady."
Katrin přikývla. Obě děvčata se postavila k oknu, ale Jessica byla ta odvážnější a první jej otevřela, aby se vyškrábala na parapet. Tam už na dívky čekal dolů spuštěný provazový žebřík.
"Počkej!" zarazila ji najednou Katrin. "Něco mě napadlo. Pamatuješ si na ten přívěšek? Ten od tvé babičky s vlkem. Pamatuješ přece, co ti vzkazovala. Máš ho pořád nosit na krku, aby tě chránil. Myslím, že by sis ho měla vzít s sebou."
Jessica se na ni chvíli dívala a pak přikývla. "To je pravda, myslím, že si ho vezmu." Rychle skočila zpátky do pokoje, ke své zásuvce, odkud po chvíli hledání vytáhla bílou obálku. V té se ukrýval tajemný babiččin vlčí přívěšek, který si nyní pověsila na krk, ale bylo tam ještě něco dalšího. Drobný, stříbrný prstýnek, rovněž s vlkem. "Na, myslím, že tohle je tvoje." Natáhla ke Katty ruku. Vzala si ho od ní a zkoumavě si ho prohlédla. Nakonec si jej navlékla na prst a přikývla. "Myslím, že teď už můžeme jít." Jess se opět vyhoupla na parapet a poté po žebříku dolů, na pevnou zem. Katty nesnášela výšky a ještě méně měla v lásce provazové žebříky, tudíž ji cesta dolů nebyla nijak příjemná, přesto ji zvládla a stanula na zemi vedle své kamarádky. Obě v tu chvíli pohlédli jedním směrem. Směrem ke kopci a tajemnému hradu, ukrývajícím se kdesi v té tmě před nimi.
Cesta byla dlouhá a nepříjemná a než vůbec došly na místo, byly promočené na kost.
***
Brána Hradu byla stará, ale ne rozpadlá. Dubové dřevo, z něhož byla vyrobena, bylo stále pevné a tvrdé, jako by se ho zub času ani nedotkl. Stály tam a zíraly na ni, najednou se i Jessice v očích objevil strach. Odkudsi se ozvalo náhlé zakrákání vrány a dívky polekaně nadskočily.
"Jen vrána…" Zašeptala Katty. "Tak…jsme tu, co teď?"
V dálce se stále ozývalo hřmění, naštěstí se však vzdalovalo. Jako by jim to dodalo trochu odvahy.
"Rozhodně nemůžeme jen tak zaklepat," ušklíbla se Jess. "Prostě otevřeme a půjdeme potichu dovnitř." A už vztáhla ruku po těžké klice, vyrobené z nějakého kovu. Katrin ji však jemně chytila za ruku. "Jsi si jistá?"
"Jako čím?"
"Že tam chceš jít. Je to nebezpečné…"
"Samozřejmě, že tam MUSÍM jít. Tenhle proklatý hrad byl babiččin celý život. Musím dokončit, co bylo začato. Babička by si to tak přála."
"Nemyslím si, že by si tvoje babička přála, aby se ti něco stalo," namítla.
Jessica kamarádku objala okolo ramen. "Nic se nestane, neboj. Ale jestli máš strach, můžeš jít domů. Je to jen tvoje rozhodnutí."
"Nemohla bych tě nechat samotnou, jsi přece moje nejlepší kamarádka."
Obě se tichounce zasmály. A pak nadešla konečně ta chvíle. Jess se natáhla po klice a brána se s tichým (i když jim to přišlo jako velmi hlasitý zvuk) zavrzáním otevřela a před nimi se tak otevřelo temno, skrývající mnohá nebezpečí. Pohlédly na sebe a bez dalšího otálení vstoupily do toho temna.
***
Ocitly se v tmavé, chladné síni, kterou se proháněl divoký vítr, což nahánělo hrůzu samo o sobě a to ještě nevěděly, co je čeká. Hrad byl sice starý, ale ještě nebyl úplnou rozvalinou. Některé části se dochovaly v docela slušném stavu a tato byla jednou z nich. Nějakou chvíli bezradně postávaly v té tmě, než si Jessica vzpomněla na baterku ve svém batohu. Za chvilku už stěny okolo nich osvětloval bledý kužel světla. Udiveně se rozhlížely kolem.
"Hmm, tak kde začneme?" Otázala se Katrin šeptem.
Jessica neodpovídala.
"Jess? Jsi v pořádku?"
"Jo, jsem…"
Nestihla doříct ani větu, když tu náhle jejich baterka zhasla a vítr začal kvílet ještě divočeli.
"Rozsviť tu baterku! Dělej!"
"Nejde to!"
"Rozsviť! No tak!"
"Nejde to, chápeš? Nejde!" Volala Jessica, teď už panickým, vysokým hlasem a zoufala třásla baterkou.
A najednou vítr utichl a dokonce už nebyla ani taková zima. A pak se, někde na opačné straně dlouhé síně, rozsvítilo světlo. No, spíše světélko. Mihotající a skomírající osvětlilo jen malou část prostoru, změna však byla nepřehlédnutelná. Tam, kde ještě před chvílí byly rozpraskané zdi z chladného kamene, se nyní nacházely stěny obložené dřevem a pokryté velkými obrazy a gobelíny. Uprostřed stál dlouhý stůl a okna již nebyla vytlučená. Dívky se bály jen pohnout, snad doufaly, že se jim to celé jen zdá, ale nebyl to sen.
"Vítejte na Hradě, dámy." Hlas se ozval tak náhle, že obě nadskočily leknutím. Ze stínů vystoupila vysoká postava a na stole se v tu chvíli rozhořely desítky svící a ona postava vstoupila do kruhu světla. Vypadala… no, divně. Byl to muž, bylo by těžké, hádat mu věk. Celý byl zahalen do dlouhého, černého pláště, s vysokým límcem a jeho vlasy dlouhé byly stejně černé jako plášť. Zato měl až neskutečně bledou pokožku a vůbec působil nezdravým dojmem, snad to dělaly ty temně fialové kruhy pod očima. Ale co na něm bylo nejzvláštnější, byly jeho oči. Neměly totiž obvyklou barvu, jakou většinou lidé mají. Byly jasně rudé, rudé jako krev. Došel k nim, pomalým, krokem tanečního mistra. Katrin si téměř nevšiml, měl oči jen pro Jessicu, která se už nyní ani nepokoušela zakrývat děs a stála přimrazená na místě s dokořán vytřeštěnýma očima.
"Ale, podívejme, kohopak to tu máme." Jeho hlas byl tichý a jakoby hebký, přesto v něm zaznívala jakási hrozba. Obešel ji a nyní jí stál za zády. Ucítila jeho dech na svém krku. Byl ledový. "Očekával jsem, že se tady někdo v nejbližší době objeví, ale že zrovna takové, dvě mladé, sympatické dámy, to bych tedy nečekal."
"Kdo jste?" To se ozvala Katrin, jež v sobě probudila poslední špetku odvahy.
"Kdo jsem? Hm…" Naklonil se blízko, blizoučko k Jessičině krku. "Ptáte se, kdo jsem?" Přiblížil se ještě víc. "Já jsem…" Prudce sebou škubnul a vyděšeně si prohlédl dívčin krk, na němž visel vlčí přívěšek. Na kratičký okamžik se zdál poněkud vyvedený z míry, ba až vyděšený. Pak se ale jeho obličej opět stal dokonalou maskou s kamenným úsměvem. Oddálil se od jejího krku a dlouhými kroky poodešel stranou a opřel se o opěradlo jedné z židlí, stojících u stolu. "Jsem pánem tohoto hradu a vy jste se nyní staly mými vítanými hosty." Odhalil zuby v děsivém úsměvu, při kterém se mu špičáky zlověstně zaleskly…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | Web | 23. února 2011 v 20:30 | Reagovat

Přidat do oblíbených stránek? Proti tomu samozřejmě nic nenamítám. :-) Děkuji ti za pěkné komentáře. :-)

2 Caddy Caddy | Web | 24. února 2011 v 16:02 | Reagovat

Moc pěkně píšeš, tahle kapitola je nesmírně čtivá!!! Už jsem napjatá, jak to bude pokračovat!!! :-)

3 Rabe Rabe | Web | 26. února 2011 v 16:37 | Reagovat

už jsem se nemohla dočkat, až půjdou na hrad, je to skvělé snad je nezabije :-D

4 vivienne vivienne | Web | 27. února 2011 v 19:46 | Reagovat

to je úžasný, doufám, že brzy bude pokráčko

5 Zul Zul | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 5:16 | Reagovat

Docela jsem o tom četl a souhlasím s tebou....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama