"Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle,
až zkují ostří polámené,
nekorunovaný zase bude králem."
- J. R. R. Tolkien - Aragorn

Návrat do Středozemě - Kapitola první

19. února 2011 v 19:44 | Ettelëa |  Návrat do Středozemě
Anoo, opravdu se mi povedlo napsat první kapitolu téhle povídky. Musím přiznat, že s touhle kapitolou nejsem dvakrát spokojená, je moc krátká a taková nijaká, ale další pokračování mám vskutku dobře vymyšlené, takže doufám, že se z toho něco vyklube, časem :D A teď si ten můj výtvor můžete přečíst, pokud chcete...

Kdo ještě nečetl začátek, tak ať neváhá a přečte si jej:



***
Kapitola 1.

Od Války o Prsten uběhlo mnoho, mnoho let. Král Elessar je už dávno po smtri, stejně jako jeho syn. Většina elfů odplula do Země Neumírajících, o hobitech se ani neví, zda ještě existují a mezi lidmi hrozí válka. Středozemě je na pokraji zkázy a rozpadu. Aragornovi potomci se kamsi ztratili, nikdo neví kam a není žádný král, jenž by usedl na trůn v městě Minas Tirith. Zachrání někdo Středozemi před zkázou?

Ještě stále však existuje někdo, kdo pamatuje na zlaté časy Středozemě. Někdo, kdo si pamatuje krále Elessara. Někdo, kdo nezapoměl, někdo, kdo chce Středozem zachránit. Jmenuje se Arnë, elfka, která neodplula ze Středozemě. Kdysi dávno bojovala ve Válce o Prsten proti Temnému pánu a pamatuje na krále Elessara i na dobu rozkvětu. Nyní ale Středozem upadá a není nikdo, kdo by pamatoval, kromě ní. Arnë není budoucnost Středozemě lhostejná a proto se vydá na dalekou cestu, vypátrat potomka Aragornova a tedy i následníka Gondorského trůnu. Povede se jí to? Zklame? Zanikne Středozem?

***
Slunce bylo vysoko na obloze a jasně zářilo. Byl krásný letní den, teplý a voňavý. Po úzké, ušlapané cestě putoval v tento horký den jen jediný poutník. I přes velké horko na sobě měl dlouhý, tmavý plášť s kápí staženou hluboko do tváře. Seděl v sedle koně bílého jako čerstvě napadaný sníh a na nohou měl vysoké, kožené boty, celé zablácené a odřené. U pasu se mu v rytmu kroků pohupoval dlouhý meč ukrytý ve zdobené pochvě a na zádech měl připevněn toulec s šípy a krásný luk, takový, jaký se dnes už jen tak nevidí. Byl to hraničář, což bylo patrné hned na první pohled. V posledních letech se však všichni hraničáři kamsi vytratili, takže toto byl poněkud ojedinělý jev. Hraničář na cestě, putující za horkého letního dne v pravé poledne. Lidé, kteří ho zahlédli, se zastavovali a vyděšeně si cosi špitali. K uším hraničáře dolehlo cosi jako: "…špatné znamení! Hraničář a tady u nás?! Chraň nás bůh…" Nevypadalo to, že by si to nějak všímal, pokračoval dál svou cestou. Koně zastavil až u studny uprostřed vesnice, aby napojil sebe i to nádherné zvíře. Pomalu vytáhl vědro s příjemně chladivou, čistou vodou a chtěl se napít, když tu ho zaujaly slova staré ženy, sedící ve stínu pokroucené břízy, obklopené dětmi všeho věku nedaleko od něj. Zaposlouchal se tedy lépe.
"Chcete tedy slyšet legendu o zničení Prstenu, o človíčkovi jménem Frodo a králi Elessarovi?" Optala se dětí okolo sebe. Ano! Ano! Volaly ony. "Dobrá, povím vám tu pohádku. Slyšeli jste už někdy o hobitech?"
"Ano, jsou to malí človíčkové, vyskakující z děr v zemi!" Zvolal nějaký střapatý klučina.
Stařena souhlasně přikývla. "Ale existují jen v pohádkách, jako elfové a trpaslíci," dodala skřehotavě.
"Tak tedy před mnoha mnoha lety žil jeden takový hobit a jmenoval se Frodo Pytlík. Žil v malé zemičce jménem Kraj a žil by spokojeně, kdyby jednoho dne nenašel Prsten. Nebyl to totiž jen tak ledajaký prsten, tento malý, zlatý kroužek totiž patřil Temnému pánu Sauronovi, jenž vládl temné zemi Mordor, odkud šířil své zlo a temnotu. On ten Prsten ztratil a Frodo jej náhodou nalezl na cestě. Vzal ho k sobě s úmyslem nechat si ho, ale náhodou měl dobrého přítele, starého pouťového čaroděje Gandalfa, který mu poradil, aby se vydal hledat pomoc k elfům. Frodo tedy šel do Roklinky, kde mu bylo řečeno, že Prsten Moci, jak mu říkali, musí být zničen, protože, kdyby ho opět získal Sauron zničil by celou Středozem. Ale řekli mu také, že není jiná možnost, než jej vhodit do ohňů Hory Osudu v samotném srdci Mordoru, kam se musí vydat. Frodo tedy šel a s ním šlo i dalších osm společníků a tak vzniklo legendární Společenstvo Prstenu. Byl s ním i hraničář Aragorn, který se poté stal naším králem. Cesta prý byla dlouhá a nebezpečná. Někteří ze Společenstva na ní zahynuli, ale Prsten byl nakonec zničen a tak se do Středozemě vrátilo dobro a na trůn usedl dobrý král Elessar."
V tu chvíli se u skupinky zastavil zamračený muž. "Měla bys být raději zticha bábo, copak nevíš, že o těchhle věcech král Rodamir zakázal mluvit? Chceš nás všechny zabít? Moc dobře víš, co se stane s vesnicí, kde se vedou podobné řeči. Lehne popelem. Tak nepleť těm děckám hlavu báchorkami, ať raději mažou dělat užitečnější věci. No! Co? Mažte podojit kozy, zamést světnici!"
Děti se poplašeně rozutekly, zatímco muž stařeně pohrozil a odešel. Zůstal tam jen jeden malý chlapec s blonďatými vlásky. "Babičko, žil Frodo opravdu? A král Elessar? Nemůžou to být jen pohádky."
"To nevím dítě, je to už tak dávno, že to ani nemůže být ničím jiným než jen pohádkami… Možná že žili, možná, že nežili. Ale slyšel jsi otce, nesmí se o tom mluvit." S těmi slovy chlapce odehnala a zavřela oči. Hraničář opět obrátil svou pozornost k vědru s vodou. Pak skočil na koně a klusem opustil vesnici. O kus dál začínal les a on se ztratil mezi stromy tiše jako stín, tak jak to umějí jen ti skuteční hraničáři…
***
Pozdě odpoledne, když slunce zbarvilo nebe do ruda, zastavil onen hraničář svého koně uprostřed hlubokého lesa. Chvíli jen tak seděl nehybně v sedle, pozorně naslouchaje, než konečně seskočil. Tady byl v bezpečí, mimo dosah lidí. Shodil si tedy kápi, a kdyby ho v tu chvíli někdo viděl, zastavilo by se mu srdce. Nebyl to zarostlý, špinavý muž, jakými hraničáři většinou jsou. Plášť spadl na zem do zežloutlého listí a odkryl tak tajemství, jež nesměl žádný člověk spatřit. Pod stromy, hluboko v lese nyní stála vysoká žena a ani prostý, jezdecký oděv hraničářů nedokázal skrýt její nelidskou krásu. Měla jemný obličej s velkýma, světle modrýma očima, orámovanýma dlouhými tmavými řasami, nad nimiž se klenulo lehce zešikmené obočí, jež, spolu s vysokým čelem dodávalo jejímu výrazu moudrost a vážnost.
Pod úzkým nosem se rýsovaly snad ty nejkrásnější rty, plné a rudé. Dlouhý krk zdobil prazvláštní přívěšek, vydávající matné, stříbřité světlo. Ladným pohybem stáhla z vlasů sponu, kterou měla vlasy sepnuté do dlouhého ohonu. Rozprostřely se jí volně okolo ramen, tmavé a lehce zvlněné. Zvřela oči a užívala si příjemný, podvečerní větřík na své tváři, který ji rozevlál rozpuštěné vlasy. A tu najednou odkryl její uši, až dosud ukryté pod tmavými prameny. Nebyly lidské, nýbrž lehce zašpičatělé. Byly to uši elfa a ona dívka byla ve skutečnosti elfka jménem Arnë. Posadila se na kmen padlého stromu, hlavu složila do dlaní. "Slyšel jsi to Fëo?," promluvila ke svému koni. Ten v odpověď jen tiše zafrkal. "Nazvala Gandalfa pouťovým čarodějem! Jeho, nejmocnějšího čaroděje! A celý její příběh byl plný výmyslů a lží. I když v dnešní době se není čemu divit, když bylo zakázáno mluvit o minulosti, o velkých činech, jež byly vykonány, když lidé museli zapomenout, co se tehdy stalo. Ty činy neměly být nikdy zapomenuty, nikdy nemělo být zapomenuto jméno Frodo. Jak mohli lidé zapomenout na krále Elessara, jak si jen mohou myslet, že nikdy nežil, že je to jen příběh…? Stále to nedokážu pochopit." Odmlčela se a po tváři jí stekla slza. Rychle ji ale setřela, najednou popuzená.
Z váčku u pasu vytáhla pečlivě poskládanou mapu Středozemě, Středozemě tak, jak vypadala ve třetím a čtvrtém věku. Nyní bylo všechno jinak… "Myslím, že nemůžeme být daleko od rozvalin Dol Guldur, musíme být kdesi na okraji Lesa zelených listů. Ale kam? Kam bych se teď měla vydat? Snad bych měla zkusit Rohan, co myslíš Fëo? Dobrá, tak tedy Rohan, ale nejdříve bych se ráda zase podívala do Lórienu.
To ale znamená, že budeme muset překročit Anduinu. Ach, Fëo, kéž bych na tento úkol nebyla sama."
Ano, Arnë vskutku měla úkol a to nijak jednoduchý. Byla jedno z posledních elfů žijících ve Středozemi a jedině ona se neskrývala v hlubinách Lesa zelených listů, tak jako poslední hrstka jejího rodu. Již mnoho mnoho let putovala Středozemí v naději, že nalezne jistou osobu. Mezi lidmi, kteří ještě pamatují na časy dávno minulé, se povídá, že děti Arawena I., Arwen a její bratr se ukryli kdesi v Lese zelených listí, kde prý stále žijí elfové, ale nikdo tomu ve skutečnosti nevěřil. Arnë však nebyl osud Středozemě lhostejný a proto se do Hvozdu vydala hledat Arwen a elfy. Po dlouhém pátrání se jí skutečně podařilo elfy najít a zjistila, že Arwen mezi nimi nějakou dobu opravdu žila. Dozvěděla se, že byla zamilovaná do jednoho z elfů, ale ten jednoho dne nečekaně zemřel. Elfové jí řekli, že odešla, nikdo neví kam. Ale v té době prý čekala dítě. Arnë ví, že Arwen musí být dávno po smrti, ale byla rozhodnutá, že pokud někde žije její potomek a tudíž potomek Aragorna, najde ho a pomůže mu usednout na trůn, který mu po právu náleží. Potomek Arwen je jedinou nadějí Středozemě, jen právoplatný dědic krále Elessara může usednout na trůn a uzdravit celou zemi. Mnoho let už Arnë putuje Středozemí, pátrá, vyptává se, ale nenalézá. Přesto jí její naděje žene stále vpřed a ona se nevzdá…

Jak tam tak seděla pod zelenajícími se stromy, myslí jí proběhla vzpomínka. Vzpomínka na Aragorna, člověka, který pro ni tolik znamenal, člověka, který byl jejím vzorem, člověka, který zemřel před více jak 400 léty. Ta vzpomínka ji vždycky dokázala povzbudit a dodala jí naději. Usmála se, vždyť jednou od jednoho velmi moudrého, starého muže slyšela: Nikdy nejsi sama. Ti, které miluješ, jsou stále s tebou. Tady, ve tvém srdci. Na to nezapomeň. Taky že nezapomněla, nikdy. Prudce vstala. "Pojď Fëo, musíme pokračovat. Chci zase vidět Lórien, mé srdce po něm velmi touží… A tak se vyšvihla do sedla a pobídla koně do cvalu.

Konec 1. kapitoly
***
Význam elfského jména Arnë: Vznešená, královská
Význam elfského jména Fëo: Duše
Poznámka: Les zelených listů se v Pánu Prstenů jmenoval Temný hvozd, ale po Sauronově pádu byl zbaven temna a přejmenován na Les zelených listů

Už v další kapitole se stane něco zajímavého, objeví se tam totiž velice známá postava, takže se (snad) máte na co těšit....

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hang-on hang-on | Web | 19. února 2011 v 20:07 | Reagovat

Moc hezký .) Je to úplně první povídka na motivy Pána prstenů kterou jsem četla...těším se na pokračování :)

2 Denise Denise | Web | 19. února 2011 v 20:14 | Reagovat

Moc hezky napsáno, prostě v pravém Tolkienovském duchu... ;-)

3 Dragueden Dragueden | Web | 19. února 2011 v 20:25 | Reagovat

Začátek vypadá velmi slibně, užse těším na další pokračování...Vypadá to, že máme rozdílný názory na délku povídky. "Krátký" není to pravé slovo pro tuhle.Spíš bych řekla - akorát! :)

4 vivienne vivienne | Web | 19. února 2011 v 21:54 | Reagovat

čekání se vyplatilo, moc pěkné :-)

5 Ettelëa Dragons Ettelëa Dragons | Web | 19. února 2011 v 21:59 | Reagovat

[1]:

[2]:

[3]:

[4]: Moc děkuji za pozitivní komentáře, vůbec jsem to nečekala... díky :D

6 J.T. J.T. | Web | 20. února 2011 v 14:16 | Reagovat

Moc hezké! Tak tohle budu číst moc ráda!

7 Rabe Rabe | Web | 25. února 2011 v 18:09 | Reagovat

to bude určitě Gandalf ne? :-D  zatím je to dobré a napínavé ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama