"Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle,
až zkují ostří polámené,
nekorunovaný zase bude králem."
- J. R. R. Tolkien - Aragorn

Noční obloha

3. února 2011 v 17:15 | Ettelëa |  Jednorázovky
Na tohle téma se mi povedlo napsat povídku. No, povídku, spíš je to taký malý loterární útvar, řekla bych. Ale dřív, než se dostanu dál, bych ještě ráda řekla něco, co s tím tak úplně nesouvisí, takže koho to nezajímá, nechť pokračuje pod perex. Před chvílí jsem se dodívala na opravdu krásný film. Jmenoju se Pevné pouto a opravdu mě dost vzal. Byl to dost zvláštní film. O čtrnáctileté dívce, šťastné, která měla rodinu a spokojeně žila, ale pak jednoho dne padla do pasti a byla zavražděna člověkem, který už měl na svědomí spoustu mladých dívek. Umřela, ale ještě úplně neodešla, zůstala mezi nebem a zemí. No, nebudu prozrazovat, jak film dopadl, nebo co bylo dál, ale doporučuju všem a hlavně těm, které táhne otázka, co je po smrti a těm, co si rádi u obrazovky poláčou. Kdo by se o filmu chtěl dozvědět víc tak tady: Pevné pouto, kde si pak může i film stáhnout. Určitě mu věnuju i celý jeden článek, ale teď už k tématu, neboli povídce.

Inspiroval mě k tomu hlavně tento obrázek:
Pegas

A u psaní jsem mimo jiné poslouchala tuhle hudbu:

***********************************************************************

Noční obloha
                "Jé, podívej, ta hvězda tak září!" Pozvedl svou malou ručku, aby prstíkem ukázal na jasně zářící hvězdu mezi tisíci dalšími. Musela jsem se pousmát. "Ano, ta je překrásná."
"Co jsou to vlastně hvězdy?" Pohlédl na mne zvědavě a v jeho velkých očkách se odrážel hvězdný třpyt. Zamyslela jsem se. Co bych mu měla říct? To, že na hvězdách vlastně není nic kouzelného, že jsou to jen hořící koule plynů? Ne, to nebyla uspokojivá odpověď pro malé dítě. Jen ať ještě chvíli žije v bláhové představě, že svět je plný kouzel…
"Hvězdy? Hmmm… Hvězdy jsou duše lidí, lidí, kteří museli opustit tento svět. Odešli a staly se z nich hvězdy, aby se na nás mohli z nekonečného nebe dívat."
Zamyšleně se zadíval nahoru, do té pohlcující modři plné zářících teček. Byl najednou tak vážný. "Myslíš, že je nahoře i maminka? Že se z ní taky stala hvězdička?"
Taky jsem pohlédla na nebe, u srdce mě bolestně bodlo. Stále tam bylo to podivné prázdno.
"Ano, určitě ano. Myslím, že to je právě ta jasná hvězda, co se ti tak líbí." V očích mě nebezpečně pálilo.
Usmál se, pak ale opět zvážněl. "Myslíš, že já bych se taky mohl stát takovou hvězdičkou?"
Zamračila jsem se a sevřela jeho drobnou ručičku ve svých dlaních. "Co to povídáš?" Byl ještě tak malý…
"Chci vědět, jestli bych se taky stal takovou zářící hvězdičkou, tak jako maminka, kdybych odešel."
Prudce jsem ho objala, vyděšená z jeho slov. Obličej jsem zabořila do jeho kudrnatých vlásků, žlutých jako zralé obilí. Slzy si konečně našly cestu ven. "Ano, taky se jednou staneš hvězdičkou na nebi, ale až přijde čas. Za dlouho, víš?" Trochu jsem se od něj odtáhla tak, abych mu mohla pohlédnout do očí.
"Proč pláčeš?" Zeptal se nechápavě.
"Slib mi, že neodejdeš, že tady se mnou zůstaneš. Slibuješ, ano?"
Stále se na mě díval, nechápajíc. Nakonec přikývl. "Slibuju… Ale myslím, že by se mi líbilo být hvězdou. Být tak vysoko a dívat se dolů. Hvězdy jsou kouzelné, víš?"
Přitiskla jsem ho k sobě. Při pomyšlení, že bych se už nikdy nepodívala do jeho modrých očí, že bych ho nikdy nehladila po jeho vláskách a neviděla jeho vážnou tvářičku, mě zabolelo srdce. Odtáhl se ode mě a zase se zadíval na svou milovanou hvězdnou oblohu. "Podívej!" Ukázal zase svým prstíkem. "Támhle ty hvězdy, vidíš? Vypadají jako koník s křídly."
"Říká se mu pegas, zvíře z dávných pověstí."
"Je nádherný, co myslíš?"
"To ano. A podívej, támhle je jednorožec, vidíš? A támhle lev."
"A tam! Tam, vidíš? Vidíš to? Vypadají jako drak!"
Rozesmála jsem se a on se ke mně přidal.
"Mám tě rád, sestřičko." Řekl, když nastalo ticho a láskyplně mě objal.
"Vždyť já tebe taky, ty můj malý blázínku. Vždyť já tebe taky, já tebe taky. Ani nevíš, jak moc…"
Jak by taky ne, vždyť to byl můj malý bratříček, můj malý bezbranný bratříček. Svět je často velmi nespravedlivý, bere nám ty, které milujeme…

***
O tři dny později mě můj malý bratříček opustil. Byl moc nemocný a slabý. Asi jsem věděla, že mě opustí, ale nechtěla si to připustit. Tu smutnou noc jsem se vydala na náš kopeček za domem, kde jsme spolu často sedávali a pozorovali hvězdnou oblohu. Dnes jsem tam poprvé seděla sama. Zvrátila jsem hlavu dozadu, abych lépe viděla. Byli tam - pegas, jednorožec, i ten drak. Stále jasně zářili. Ale v tu chvíli jsem spatřila něco jiného, něco nového, co před tím na obloze nebylo. Kousek od té jasné hvězdy, kterou měl bratříček tak rád a nedaleko souhvězdí draka zářila nová hvězda, tak jasná, až oči přecházely. Otřela jsem si slzy, jejž mě oslepovaly, abych se přesvědčila, že je skutečná. Ano, byla tam a v tu chvíli se mi zdálo, jako by několikrát zablikala. Byl to snad přelud? Výtvor mé bujné fantazie a žalu? Užasle jsem na ni zírala a najednou jsem znala pravdu. Byl to on. Chtěl se stát hvězdou, nemohla to být jen náhoda, že tu noc, kdy mě opustil, na nebi vysvitla tak jasná a nová. Splnil se mu sen.
"Bratříčku…" zašeptala jsem do nočního ticha a hvězda opět zablikala, zatímco lehounký vánek osušil mé slzy, jaky by mě utěšoval.

Možná hvězdy nejsou jen hořící koule plynů…
Jsou obestřeny velkým tajemstvím, které zůstane navždy skryté, protože hvězdy jsou kouzelné…
Teď už to vím…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 msmery6 msmery6 | 3. února 2011 v 17:59 | Reagovat

To je moc pěkné :-D Je sice smutné, jak to skončí, ale myslím si, že se ti to moc povedlo :)

2 Rabe Rabe | Web | 3. února 2011 v 18:07 | Reagovat

tak to je opravdu krásné, takové velmi citové ;-)

3 iness iness | 3. února 2011 v 19:09 | Reagovat

pevné pouto si ségra stáhla ale když jsem se na to koukala doslova mi tuhla krev v žilách a asi po půl hodině jsem se už nemohla dívat dál...:)

4 Vea Bazisey Vea Bazisey | Web | 3. února 2011 v 20:22 | Reagovat

Páni je to nádherné. :-)

5 J.T. J.T. | Web | 4. února 2011 v 12:05 | Reagovat

Nádhera! Rozbrečelo mě to, vážně nekecám! Nevím, co jiného na to říct...
PS: v autorském klubu jsem teda ještě pořád, ale už dlouho nebudu...odcházím a záleží jenom na AK za jak dlouho mě odstraní z výpisu a seznamu...

6 vivienne vivienne | Web | 4. února 2011 v 14:16 | Reagovat

to je krásné...

7 adaluter adaluter | Web | 4. února 2011 v 19:08 | Reagovat

Nádherný, smutný, ale naděje plný příběh, moc se povedl.

8 schimi schimi | Web | 4. února 2011 v 21:48 | Reagovat

Ne. Od té doby co sem naposled něco od tebe četla ,tvý povídky nepoklesly na kvalitě spíš jsou ještě lepší. Vážně,nádhera. :)

9 kiki,laivine kiki,laivine | Web | 6. února 2011 v 13:04 | Reagovat

to je kráásná povídka fakt:) jenom v tom pokračuj..máš faktycky talent,zlato :-D

10 •Seraph Devonee• •Seraph Devonee• | Web | 31. března 2011 v 19:51 | Reagovat

Jsou to hvězdy :), Ta opvídka je nádherná! Opravdu překrásná! Máš tak cenný talent :)! je to božské! Naprosto! Je to ta nejlepší povídka, co jsem na blogu psatřila :)!

11 Kmotr Kmotr | E-mail | Web | 25. června 2012 v 14:17 | Reagovat

Já chci taky takovej bloooog:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama