"Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle,
až zkují ostří polámené,
nekorunovaný zase bude králem."
- J. R. R. Tolkien - Aragorn

Rudá tanečnice

12. dubna 2011 v 22:59 | Ettelëa |  Jednorázovky
Povídka do rubriky Klubu Snílků Imaginarius. Inspirací měl být tento obrázek:


A jak to dopadlo? No, posuďte sami. Asi je to hloupost, ale byla to úplně první věc, která mě při pohledu na tenhle obrázek napadla...


Rudá tanečnice…
1.
Dnes večer si přišel odpočinout na pláž. Taky doufal, že tady, při západu slunce, když se moře zbarví do ruda, získá ztracenou inspiraci. Byl totiž básníkem, alespoň to o sobě tvrdil, i když ve skutečnosti za celý svůj život nenapsal jediný verš. Ten večer se skutečně vydařil. Nebe bylo bez mráčků a pofukoval jen lehký, mořský vánek. Usadil se tedy, zády opřen o skalisko, přimhouřil oči. Nyní stačilo jen čekat, dokud slunce neklesne k západu a vytvoří tak nádhernou scenérii. Nečekal dlouho, slunce už bylo nízko nad obzorem a vskutku, za chviličku nebe začalo měnit barvu ze sytě modré na jemně červenou a stále temnělo, až získalo rudou barvu, barvu lásky…a krve. Povzdechl si. Když vytáhl papír a tužku, usmál se. Na první stránku, prozatím nepopsaného sešitu, napsal první slova:
Nebe je rudé,
Rudé jako láska a krev …
Nebyl to vlastně žádný opravdový verš, ale on s ním byl spokojen. Zaklonil hlavu a nechal si podvečerním vánkem čechrat vlasy. Slunce stále klesalo a nebe bylo stále rudé, když se ho začala zmocňovat dřímota. Pomalu mu klesala víčka, když tu náhle, koutkem zavírajícího se oka cosi spatřil. Bylo to rudé, stejně jako nebe a divoce se to točilo. Rychle otevřel oči v úleku, že to byl jen sen, ale nebyl. Stála tam, na břehu moře, bosé nohy ponořené po kotníky ve vodě. Divoce se otáčela a její dlouhé, krásné šaty barvy krve se točily a vířily s ní. Byl to vskutku nádherný pohled. V tu chvíli dočista zapomněl na idylický západ slunce, měl oči jen pro ni. Pro tu nádhernou a tajemnou dívku, točící se za západu v chladné, mořské vodě. Byla tak okouzlující, až se mu z toho zatočila hlava. Měl pocit, že zapomněl i dýchat, nedokázal se soustředit na nic, jen na ni. Stále se točila, hlavu zakloněnou k nebi, dlouhé, kaštanové vlasy volně splývaly na odhalená ramena. A pak najednou svět pohasl. On si ani nevšiml, že spolu s jejím tancem přišly i temné mraky a zakryly oblohu. Nyní už slunce zašlo a hvězdy překrývala mračna. A ona podivná tanečnice odhodila šaty a zmizela…
Asi se budete divit, ale jemu se díky tomu čarovnému tanci povedlo napsat skutečnou báseň. Byla dlouhá a romantická o Rudé tanečnici a setkání dvou spřízněných duší při západu slunce. Verše byly pěkné a tak měla báseň úspěch. Jemu to však velkou radost neudělalo. Nyní byl slavný, měl peníze, vydal nakonec celou sbírku básní, které už zdaleka nebyly tak dobré jako ta o Rudé tanečnici, ale přesto se uchytily, bylo záhadou jak, ale na tom příliš nesejde. Důležité bylo, že on zkrátka nebyl šťastný a trápil se, protože Rudá kráska mu nepatřila. Velmi ho to rmoutilo. Dennodenně chodil sedávat na pláž, při západu a ona se vždy objevila a započal její divoký, vášnivý tanec. Ale nikdy se k ní nepřiblížil, stále mu v tom cosi bránilo…
Jednoho večera opět dorazil na pláž a narazil tam na velmi podivného člověka. Byl shrbený, zjevně stár a opíraje se o holi se k němu pomalu dobelhal.
"Ty, ty jsi ji přivolal," řekl a jemu to samozřejmě nedávalo smysl. "Přivolal jsi tu Rudou ďáblici a ona teď den co den tančí a tančí…"
"O čem to mluvíte? Co tím myslíte, že jsem ji přivolal?"
"Ano, ano, přivolal jsi ji. Nikdo nikdy neví, proč se objeví, ale vždy to skončí stejně - smrtí toho, kdo se do ní zamiluje. A ty ses zamiloval, nemám pravdu?"
Neodpověděl.
"Dej si ale pozor, radím ti dobře. ONA přivolává zkázu! Zničí tě a s tebou i všechny ostatní. Dej si pozor, cožpak nevíš, že rudá je nejen barvou lásky a vášně, ale i krve?!"
Přemýšlel a na mysl mu přišel jeho první verš o rudé barvě. Pozvedl pohled, ale stařík už před ním nestál. Zadíval se opět na dívku a všechny pochybnosti, které ho zaplavovaly, naráz zmizely. Zase existovala jen a jen ona a nikdo jiný…
A tak to chodilo den za dne, týden za týdnem, až se z týdnů staly měsíce a on stále chodil pozorovat tanečnici, ale nikdy ji neoslovil. Jednou či dvakrát jí slyšel, jak se hlasitě směje a ten zvuk mu připadal jako smích anděla. Spletl se a měl to brzy poznat.
Ona věděla, že se to stane, že za ní přijde a bude žadonit o to, aby ho milovala. A přišel. Jednou, když nebe zrudlo a ona se objevila, prudce vyskočil a rozběhl se k ní. Padl u jejích nohou, skláněje hlavu a prosil. Dokonce plakal. Zakrýval si tvář a vyznával jí lásku. JÍ! Nebe se opět zatáhlo, ale více než obvykle. Náhlá tma ho udivila. Pohlédl vzhůru a setkal se s jejíma očima a to mu vzalo dech. Chtěl vykřiknout, ale nemohl. Její oči nevypadaly tak, jak očekával, že budou vypadat oči anděla. Byly černé, velké a podlité krví. Byly děsivé… A ona se najednou celá proměnila. Nádherný obličej se scvrkl a zkroutil do podivné, zlověstné grimasy. Její hebká pleť úplně změnila barvu. Stala se svraštělou a podivně našedlou kůží a místo nehtů jí vyrostly zakřivené drápy, ostré jako nože. Vlasy ztmavly a prořídly. Ústa, která byla ještě před chvílí rudá a krásně tvarovaná se neskutečně zvětšila a zčernala. Místo zubů je nyní zdobily příšerné, žluté tesáky. Nebyla andělem, byla zrůdou. Uchopila ho za vlasy a jako hračku jej zvedla na nohy. Děsivě zaryčela, až mu krev ztuhla v žilách. Otevřela tlamu a vycenila tesáky. V tu chvíli už nemohl nic dělat, byl ztracen. Když ho odhodila stranou, byl už jen bezvládným tělem bez krve s rozervaným hrdlem. Tu noc zahynulo mnoho lidí, jen shrbený muž stál vysoko na útesu a shlížel na tu děsivou scénu. Věděla o něm, to on byl jejím hlavním cílem. Muž, co jí neustále unikal, ale ani on se neubrání jejím spárům…

2.
Bylo horko. Až moc, ale co jiného by člověk čekal na vyprahlé poušti bez života. A tímto nehostinným krajem v tuto podvečerní hodinu procházel jen jediný člověk. Jakýsi muž o holi a v otrhaném plášti. Sotva se vlekl a neustále zakopával o neexistující kameny. Avšak, nevzdával se a šel a šel, stále vpřed, už ani nevěděl, kam jde nebo proč tam jde. Prostě šel… Ve skutečnosti však před kýmsi prchal. Před jednou Rudou tanečnicí, kterou miloval i nenáviděl zároveň, on byl první, pro koho tančila svůj tanec smrti. Avšak unikl a unikal stále. Ona jej už mnoho let pronásledovala a stále mu byla v patách. I ve chvíli, kdy se vysílením svezl na popraskanou půdu, byla za ním… Osudu nelze uniknout…
A jak to s ním dopadlo? Unikl? Zahynul v poušti žízní a vysílením? Ne, neunikl. Ona ho dohnala a ještě tu noc vydechl naposled. Nebe bylo rudé a temné a ona opět tančila, ale na jiném místě a pro někoho jiného…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Findë Findë | E-mail | Web | 13. dubna 2011 v 15:04 | Reagovat

Krásný článek :-)

2 J.T. J.T. | Web | 13. dubna 2011 v 18:46 | Reagovat

Uf...nevím, co na to říci. Krása!

3 Dragita Dragita | Web | 14. dubna 2011 v 7:12 | Reagovat

Moc se mi to líbí. Hlavně ten nápad s tanečnicí jako posla zkázy. Omamovala muže aby je potom zabíjela. Úplně jsem to viděla před sebou, jak tančí, jak se mění ve stvůru :-D  :-)

4 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 14. dubna 2011 v 14:57 | Reagovat

hezké, moc!

5 Rabe Rabe | Web | 15. dubna 2011 v 17:21 | Reagovat

velmi povedené je to originální myšlenka ;-)

6 vivienne vivienne | Web | 15. dubna 2011 v 20:28 | Reagovat

krásně jsi to napsala

7 Zlatka Zlatka | Web | 17. dubna 2011 v 22:11 | Reagovat

Tak to bylo úžasné! Jak už zde psala výše Dragita, úplně jsem viděla před sebou, jak tančí a pak se mění ve stvůru. Famózní povídka ;) Skvělý napad.

Dovol mi udělat si zde malou reklamu, také jsem psala povídku podle tohoto obrázku a byla bych ráda, kdyby sis jí přečetla :) Každý komentář ocením, ať už to bude kritiká dobrá, či špatná ;)
¨http://podsvetti-or-raj.blog.cz/1104/cena-duse

8 Kaori Kaori | Web | 22. dubna 2011 v 13:12 | Reagovat

Ta scenérie je vážně úžasná a koukám, že nejsem sama, koho pohltila. Celé se mi to líbilo, jen by mě hrozně zajímalo, proč vraždila ty, kteří se do ní zamilovali...
Ale i přes tento drobný fakt to je skvělé x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama